Pes a jeho kluk
Noc nebyla tak příjemná, jako těch několik předchozích. Těsně po západu slunce začalo trochu pršet a Fany se musela krčit na gauči a snášet nepřízeň počasí, jako nějaký pouliční pes. To nebylo nic pro ni, ale neměla na výběr. Opustit gauč nepřicházelo v úvahu a také tu byly granule. Ty by neopustila nikdy. Naštěstí déšť netrval dlouho a díky teplému vzduchu zase rychle usnula. Přesto jí to připomnělo nepříjemnou skutečnost, že už nemá střechu nad hlavou. S tím ale zrovna nemohla nic dělat, proto raději usnula, i když nekonečné šplouchání vody jí s tím moc nepomáhalo.
Ráno ze všeho nejdřív zkontrolovalo stav granulí a teprve když byla spokojená s množstvím granulí ve svém břiše, věnovala se ostatním věcem. Když se dostatečně napila příjemně chladné vody, oplatila svým šploucháním rybám v řece to, že ji v noci rušily. Posadila se uprostřed gauče a rozhlížela se kolem. Čekal ji další den na řece, ale nevnímala to jako nějaký problém. Granulí byl v pytli dostatek, voda nechutnala špatně a pořád měla kde ležet. Jen nikde nebyla žádná televize. Ráda trávila čas u puštěné televize. Nezajímalo ji, co se tam dělo, důležitá pro ni byla ta pohoda, spojená se sledováním televize. Nic z toho na řece neměla.
To všechno ale nebylo nic v porovnání s tím, že jí už začínal chybět její pán. Neuměla počítat a netušila, kolik dní byl pryč a ona byla sama na řece. Řídila se vždy svým pocitem a ten jí říkal, že už by se pán mohl vrátit.
Hodně záleželo na tom, jak se s ní rozloučil, než odjel. Když se chystal být delší dobu pryč z domu, všechno jí vysvětlil. Dával si při tom záležet, jako kdyby věřil, že tomu, co jí říká, rozumí. Také jí přichystal něco dobrého k jídlu, aby věděla, že to není její vina a že se plánuje vrátit. Ne vždy ale pán věděl, že bude dlouho pryč a nemohl na to Fany připravit. Jako tenkrát když musel odvézt starého pána, který hrozně kašlal. On tedy kašlal téměř pořád, ale tentokrát se rozkašlal tak, že to znělo skoro jako štěkání, a nemohl přestat. I Fany poznala, že něco není v pořádku a mladý pán ho rychle odvezl ani se nestihl rozloučit. Několik dní pak byla doma sama a nevěděla, co se děje. Pak se mladý pán vrátil sám a moc smutný. Starý pán se už nevrátil nikdy.
Tentokrát to bylo podobné, pán večer před povodní odjel a říkal podobné věci, jako když jezdil jen pro jídlo. Nebyl důvod čekat, že se nevrátí několik dní. Ten den se už ale nevrátil a místo něho přišla velká voda a odnesla dům. A pak i gauč. Fany měla opravdu štěstí, že na něm zrovna ležela, jinak by ji voda odnesla taky.
Smutně sledovala hladinu a oba břehy řeky, jestli tam pána nezahlédne, ale bez výsledku. Už byla dlouho sama a chtěla zase svého pána zpět. A s ním i střechu nad hlavou, gauč, co neskáče po vlnách a pravidelné jídlo. Ale hlavně svého pána. Nikdo neuměl tak drbat na zádech a na břiše jako on. Někdy trávili celé odpoledne tím, že spolu seděli na gauči a sledovali televizi. A on ji celou dobu drbal přesně tam, kde to zrovna potřebovala nebo kde to měla nejradši. Tady ale nikdo nebyl, kdo by ji podrbal. I když si téměř všude dosáhla sama, nebylo to ono. Bylo jí smutno.
Lehla si na břicho, přední tlapky natáhla před sebe a položila na ně hlavu. Smutný pohled hnědých očí neměl na koho působit. Potichu chvíli ze smutku kňučela, nikdo ji ale neslyšel.
Snídaně jí trochu spravila náladu, ale některé věci jídlo prostě nenahradí. Místo smutného kňučení si sedla a sledovala, co se děje kolem. Moc toho nebylo. Řeka protékala plochou krajinou a kolem byla samá pole a nikde ani človíček. Řeka byla v tom místě široká a tekla pomalu. Fany sledovala bližší břeh, protože druhý byl tak daleko, že už tam téměř nedohlédla.
Na zraku se jí věk podepsal, ale nos jí sloužil stále stejně dobře. Proto ihned zpozorněla, když ve vzduchu ucítila něco nového. Byla to směs pachů a jeden poznala ihned, to byl psí pach. Naježily se jí chlupy na zádech, jako automatická reakce. Nebyla nijak agresivní, ale bylo lepší být připravený. Po chvíli se zase uklidnila. Byla na řece sama už dlouho, a uvědomila si, že i cizí pes byl lepší než nikdo.
A někteří psi byli docela fajn, teda většinou kluci. Holky jí z nějakého důvodu vadily. Když natáhla vzduch do nozder, prozkoumala ještě několikrát ten pach a byla si téměř jistá, že je to pes. Kluk. Srst se jí už neježila, místo toho lehce zavrtěla ocasem. Vyhlížela, kde by ten pes mohl být, ale na oči se moc spoléhat nemohla. Změnil se vítr a přinesl novou dávku pachů. Kromě pachu psa tam byl i další, o něco slabší. Fany ještě několikrát natáhla do nosu vzduch, aby měla jistotu a zase zavrtěla ocasem. Bylo to dítě. Taky kluk. Fany měla ráda děti, i když se v jejich domě moc často nevyskytovaly. Jen občas za pánem někdo přijel a Fany přivezl na hraní děti. Byla to legrace, jen byla škoda, že je tam nenechali napořád. Vždycky si je zase večer odvezli.
A přestože ze všeho nejradši měla válení na gauči, hraní s dětmi byla mnohem lepší zábava. Mohla se s nimi honit po zahradě, prát se o hračky nebo hrát na schovávanou. A také jí dávali pamlsky. Když se unavili, mohli vždycky vlézt na gauč a tam se válet spolu. Děti byly fajn, kdyby tak mohla říct pánovi, ať jí nějaké pořídí. Pokud možno napořád.
Řeka ještě víc zpomalila, ale pach stále sílil. Určitě se blížila. Něco už slyšela. Krátké štěknutí a po něm druhé. I z těch pouhých dvou zvuků, které k ní zanesl vítr, poznala Fany všechno, co potřebovala vědět. Někde před ní na břehu řeky, daleko na to, aby ho viděla, byl malý kluk a hrál si se svým psem. A tomu psovi se to líbilo. Jako každý pes dokázala rozeznat veselé štěkání od smutného, nebo naštvaného.
A tohle štěkání bylo rozhodně veselé. Takhle štěká pes, který je se svým pánem, který ho má rád. Podobně štěkala Fany, když si hrála se svým pánem. Sice už to bylo dávno, kdy si hráli na zahradě a házeli míček, ale až se zase shledají, určitě si spolu také zahrají. Nastavovala uši ve snaze zaslechnout další štěkání, ale nic neslyšela. Že by byli moc daleko? Nebo se zase vzdálili, jak ji odnesla řeka? Fany trochu smutně zakňučela, opravdu se těšila.
Pak ale znovu zvedla hlavu a začala vrtět ocasem. Daleko před sebou, téměř tak daleko, že je málem neviděla, seděl na břehu řeky chlapec a drbal na břichu velikého bílého chlupáče. Fany nevěděla nic o rasách psů. Pro ni byli psi veselí a vzteklí. Pak, protože víc nedokázala rozeznat, tmaví a světlí. A taky malí a velcí a chlupatí a bez chlupů. A kromě těch vzteklých měla ráda všechny. Pomalu se blížila k té dvojici, která o ni zatím neměla tušení.
Pes se dál válel na zádech a nechával kluka, ať ho drbe na břiše. Při tom vrtěl huňatým ocasem až se zvedal prach. Občas klukovi olízl ruku na znamení, že má pokračovat. A kluk to dokonce i chápal, drbal dál.
Pak se ale z ničeho nic zvedl a beze slova se díval na svého čtyřnohého kamaráda. Ten stále ležel na zemi, nohy zvednuté k nebi, jako kdyby čekal další drbání. Kluk zvedl ze země klacek a než se napřáhl, pes už byl na nohou a upřeně ho sledoval. Kluk hodil klacek tak daleko, že to Fany ani neviděla. Pes se okamžitě rozběhl stejným směrem s veselým štěkáním. Po malé chvíli se vrátil s veselým výrazem a klackem v tlamě. Nesl ho klukovi a vrtěl ocasem jako kdyby odháněl hejno much. Kluk klacek chytil oběma rukama a chvíli se přetahovali. Oni jeden netahal moc silně, aby ho tomu druhému vytrhnul. Fany uznale sledovala hrající si pár, jak si dobře rozumí. Kluka mezitím přestalo bavit přetahovat se o klacek a rozběhl se podél řeky. Běžel opravdu rychle, Fany by mu ve svém věku určitě nestačila. Ten bílý pes ho ale bez problémů dohnal i s klackem mezi zubama a dorážel na něj, že si chce hrát dál. Nechal klukovi klacek, ať mu ho dál hází a pobíhal kolem něho v malých kruzích.
Kluk se napřahoval s klackem k dalšímu hodu a Fany už to nevydržela a štěkla na pozdrav. Kluk se lekl a klacek pustil, nevěděl, co se děje. Pes přestal pobíhat kolem a rozhlížel se odkud ten zvuk přišel. Aby jim hledání ulehčila, štěkla ještě jednou. Teď už ji zpozorovali oba.
Kluk si stínil oči rukou a nechápavě sledoval plovoucí gauč a na něm Fany. Bílý pes o tom tak nepřemýšlel a začal poskakovat a vesele štěkat. Fany už potkala hodně cizích psů, ale žádný ji tak vesele nezdravil jako tenhle. Opravdu vypadal, že ji rád vidí a chtěl by si s ní hrát. Štěkání se trochu změnilo. Nic, co by člověk poznal, ale Fany měla jasno. Pes teď štěkal na kluka, ať se vydají za tím psem na řece a jdou si s ním hrát. Kluk tomu ale nerozuměl, jak by taky mohl. Takže jen strnule stál a pořád pozoroval Fany, jak kolem něho pluje na gauči.
Fany si moc přála připojit se k nim a vesele si s nimi hrát, i když už byla docela stará a podobné věci dávno nedělala. Najednou jí to přišlo jako dobrý nápad. Několikrát štěkla na odpověď a začala přecházet po gauči. Chtěla se dostat za tím psem a jeho klukem, ale do vody se jí nechtělo. Nepřemýšlela o tom, že by to nemusela přeplavat, nebo že jsou v řece silné proudy. Ani o tom, že by se nedokázala vrátit zpátky na gauč. Ne, takhle složitě přemýšlejí jen lidé. Fany se v hlavě honily jen dva pocity – touha jít si hrát a strach z opuštění gauče (který byl sumou všech těch věcí, kterých by se bál člověk, jen to nepotřebovala složitě pojmenovávat. Prostě věděla, že to není dobrý nápad). A strach byl zase silnější.
Po chvilce přecházení po gauči se posadila a smutně se dívala na psa s klukem, jak stojí na břehu. Už se vzdalovali, jak řeka tekla dál. Ještě jednou na ně štěkla, že musí zůstat na svém místě, aby věděli, proč za nimi nejde. Pes to pochopil a štěknutím jí odpověděl, že rozumí. Klukovi to ale nedošlo, rozběhl se podél řeky a sledoval Fany. Ta si myslela, že musí každou chvíli narazit do nejbližšího stromu, ale kluk se vždycky nějakým záhadným způsobem stromu vyhnul. Běžel dál za Fany a jeho pes za ním. Kluk mával, pes vesele štěkal a držel se ho. Bylo to zábavnější než sedět na břehu řeky a čekat až se vrátí. Fany jim sem tam odpověděla, aby je povzbudila.
Vypadalo to jako dobrá zábava. Ona seděla na gauči a vezla se, kousek od ní běžel kluk se psem a nespouštěl ji z očí. To bylo pro Fany něco nového, protože jak to znala ona, tak většinou lidé seděli a psi běhali. Kluka to ale bavilo, tak proč mu to zakazovat. Řeka netekla rychle, ale brzy mu začaly docházet síly. Několikrát zastavil a držel se za bok, jako kdyby ho něco bolelo. Chvíli stál, aby si odpočinul a pak se zase rozběhl, aby ji znovu dohnal. A pes byl celou dobu s ním.
Jak běželi dál, trochu zpomalovali a také zastávky byly častější a delší. Možná i řeka tam tekla rychleji. Vzdalovala se od nich stále víc a při několika přestávkách už kluka ztratila z dohledu. Ještě dvakrát ji dohnal a běžel vedle ní. Fany tak moc chtěla skočit na břeh a být s klukem a jeho psem, ale strach z opuštění gauče nezmizel. S tím, jak se řeka zrychlila, nebylo reálné, že by skočila do vody.
Kluk jí začal mávat, aby se rozloučil a když se znovu zastavil, aby se vydýchal, už se za ní znova nerozběhnul. Sedl si na zem, opřel se o strom a těžce dýchal. To Fany připomnělo jí samotnou, když zkouší běhat delší trasy. Taky bývala zadýchaná a chápala, že kluk už nemůže. Pochválila ho za statečnost a několika dalšími štěknutími se rozloučila s ním i se psem. Ten jí ještě několikrát odpověděl a ztratili se jí oba z dohledu. Ještě nějakou dobu se slyšeli a pořád si odpovídali na štěkání. To ale znělo stále slaběji, až nakonec utichlo úplně a nedostala žádnou odpověď.
Byl to zatím její nejveselejší zážitek na řece, ale také jí připomněl, že její pán je někde venku bez ní a ona je na řece bez něho. Kdy se jí konečně vrátí? Pán jí chyběl, ale nebyla smutná. Potkala milého kluka a veselého psa, a to se vždycky počítalo jako dobrý zážitek, i kdyby měla zbytek dne ležet na gauči.
Což se doopravdy stalo. Než přišla tma, proplula několika malými lesy, viděla hodně domů, ale žádný další veselý pes s hodným klukem už tam nikde nebyl. Tu noc spala klidně a téměř se na gauči nehnula.