Jídlo a hlad
Fany se probudila do podmračeného dne. Od doby, co skončily ty dlouhé deště byl tohle první zamračený den. Pro ni v tom ale moc velký rozdíl nebyl. Na oblohu se nikdy moc nedívala, proč taky? Žádné jídlo se tam nevyskytovalo a i kdyby, bylo by moc vysoko. S jejím špatným zrakem pro ni všechno, co bylo daleko, zůstávalo trochu v mlze a oblohu měla vlastně zamračenou pořád.
Jeden důležitý rozdíl tady ale byl – když bylo pod mrakem, nehřálo tak slunce. V chladných dnech to bylo fajn, válet se v trávě na sluníčku a nechat si ohřívat kožich. Když bylo moc teplo, to už se Fany naopak nelíbilo. To se pak schovávala ve stínu a byla ráda, když mohla zůstat v domě, kde byl chládek. Jediné dobré na horkých dnech bylo, že se o ni pán staral ještě víc než normálně a snažil se, aby jí nebylo moc vedro.
Sám měl rád nanuky a když na něho dlouhé minuty upírala žebrací pohled, neodolal a trochu jí nechal. Často mohla alespoň olízat ten klacík. Sice nikdy nechápala, proč jí toho dává tak málo a proč nemůže žvýkat ten klacík, ale nikdy jí to nevysvětlil. Nebo možná vysvětlil, ale říkal to tak, že tomu nerozuměla.
Pak jednou, když bylo zase vedro, si pán snědl nanuk a ani se nerozdělil! Fany si ho prohlížela nechápavým a rozladěným pohledem, jak si to vůbec dovolil. On to pochopil a zamumlal několik slov, kterým Fany nerozuměla, i když se pán tvářil, že by asi měla. Při tom otevřel mrazák a vytáhl další nanuk. Zase něco říkal.
I kdyby uměl mluvit tak, aby mu rozuměla, nebylo by to k ničemu. Sledovala ten nanuk a veškerá její mozková kapacita se soustředila na ten nanuk.
Mohlo to být něco takového: Nanuk. Dej mi ten nanuk. Chci nanuk. Tak mi ho už dej.
A pak se stalo něco nečekaného. Pán ji ho podal celý. Ani jí kus nesnědl. Celý nanuk jen pro ni. Opatrně ho olízla, aby zjistila, co to je. Necítila žádný pach, a to jí mátlo. Tvar to mělo správný a teplotu taky. Bylo to jako v zimě stoupnout do sněhu, ale chuť byla jiná. Musela ochutnat znova.
Další líznutí a začala poznávat chuť masa a dalších věcí, které jí nic neříkaly. Důležité bylo, že poznala maso a bylo to dobré. Na nic nečekala a pustila se do nanuku. Nejprve opatrně jazykem, pak zuby. Nemohla si pomoct, byla to ta nejlepší věc na světě. A ani jí nebylo vedro. Její pán byl prostě nejlepší.
Probudit se a hned si vzpomenout na jídlo, to bylo typické pro Fany a její vstávání. Určitě by si dala i něco jiného, možná i nějakou konzervu, ale smířila se i s granulemi. Nebyly tak špatné a když nebylo vedro, nepotřebovala ani nanuk. Tak jako už mnohokrát předtím, strčila téměř celou hlavu do pytle s granulemi a pustila se do snídaně. S plnou tlamou granulí zvedla hlavu, protože vzduch uvnitř pytle nebyl moc dýchatelný. Chroupala granule a pozorně přitom poslouchala, co se děje kolem. Nikdy nevíte, kdo vás sleduje a chce vám ukrást snídani.
Moc toho ale nebylo. Řeka protékala divočejší částí a tekla rychle. Místy se gauč otřásal a poskakoval na velkých vlnách, jako by se ji snažil setřást. Nebylo to moc příjemné, ale nemohla dělat nic jiného než ležet v klidu a přečkat to. Bylo to trochu jako jízda v autě po venkovských silnicích. Spousta poskakování a žádné pořádné jídlo. Nepohodlí by jí ani nevadilo, kdyby tu měla pána a kdyby jí koupil na konci cesty aspoň párek v rohlíku.
Takto strávila celé ráno a když bylo slunce nahoře, zrychlila se řeka ještě víc. Gauč teď doslova poskakoval na vlnách a Fany jen ležela vystrašená na gauči a doufala, že nespadne do vody. Přesto se stále snažila pozorovat řeku a co se na ní děje. Před sebou viděla na levém břehu nějaké velké stany a pod nimi plno lidí. Další lidé chodili mezi stany, nebo posedávali na lavičkách, rozesetých všude kolem. Přes ten hluk, který řeka dělala, zatím nic neslyšela. Pro jednou se musela spolehnout na své oči.
Lidé chodili mezi stany a postávali na každém volném místě. Tolik lidí najednou Fany nikdy neviděla. Ani ji nenapadlo, že by jich tolik mohlo být. Pokud šlo o ní, byl pro ni důležitý jen její pán. Víc lidí nepotřebovala.
A pak, překvapivě pozdě, ji udeřila do nosu vůně. Nebyla to jen tak nějaká obyčejná vůně, ale celá hromada různých pachů. Všechno to byly příjemné vůně, všechno to bylo jídlo. Na nějaké zkoumání pachů ale neměla moc času. Řeka přecházela v peřeje a plavba byla dost nepohodlná. S gaučem to házelo tak hodně, že se Fany na něm sotva držela. Ležela přitisknutá na gauči, protože se neměla, jak držet a jen čekala, až to přejde. Zatím to vždycky přešlo, tak proč by to mělo být teď jinak.
A pak se stalo něco, co Fany vylekalo víc než všechno, co dosud zažila. Gauč poskočil na další vlně, tentokrát tak prudce, že se na okamžik vznesla do vzduchu. Dopadla zpátky na gauč a byla v pořádku. Nestačila se ale ani vzpamatovat, když zaslechla podezřelý zvuk z druhé strany gauče. Ohlédla se opatrně tím směrem, ale nepoznala, co to bylo. Nic tam neviděla. A pak jí to došlo, pytel s granulemi byl pryč.
Břicho měla plné z nedávné snídaně a myslet dopředu moc nedokázala. Pro ten okamžik tedy ztrátu jídla nijak hrozně nevnímala. Snažila se jen ležet co nejníž, aby nedopadla stejně. Musela zůstat na gauči.
Poryv větru k ní donesl další závan pachu jídla na břehu a myšlenky se jí zase stočily jiným směrem. Ze všeho nejvíc by se chtěla vydat na břeh, prozkoumat všechny ty pachy a určitě i něco ochutnat. Nemohla ale nic dělat, musela zůstat na gauči a čekat, až se řeka uklidní.
Gauč stále zůstával uprostřed peřejí, ale přestal sebou házet a jen se pohupoval. Bylo bezpečné zvednout hlavu, a nakonec si i sednout a pokračovat ve sledování lidí na břehu. Gauč zachytil zpětný proud a místo, aby ho unášel proud dál, pohupoval se na jednom místě. To Fany nevěděla, pro ni bylo důležité pouze to, že gauč sebou nehází na vlnách. Mohla bezpečně pozorovat dění na břehu řeky. Byla teď docela blízko, aby i se svým špatným zrakem dokázala rozeznat, co se tam děje.
Lidí se na břehu pohybovalo mnohem víc, než vůbec dokázala rozlišit a jejich pachy se mísily do jedné složité vůně, kterou stále spolehlivě přehlušil pach všeho toho jídla kolem. Fany nebyla žádný velký znalec lidského jídla, její pán si doma nepotrpěl na pestrou stravu. I při výletech si většinou vystačili s párkem v rohlíku. Proto teď zažívala něco nového a úžasného. Její dlouhý čumák, fungující oproti očím s vynikající přesností, zachycoval s každým natažením nové a nové pachy. Brzy slintala jako ještě nikdy v životě.
Některé pachy znala – určitě cítila maso, hodně druhů masa a nezáleželo na způsobu přípravy, všechno to vonělo dobře. Jiné pachy neznala, ale i tak jí byly moc příjemné a poznala, že je to také jídlo. Vzdálenost, z jaké to všechno pozorovala, byla vlastně požehnáním, protože kdyby se ocitla blíž, považovala by to za nehorázné a taky nespravedlivé, že ti lidé mají tolik jídla a ona nemá nic.
Gauč pořád zůstával na místě a ona se dál bavila sledováním těch lidí, jak pojídají další a další porce jídla. Občas nadšeně zavrtěla ocasem, když viděla, jak lidé odhazují zbytky jídla do popelnic, rozestavených mezi stany.
To znala moc dobře a věděla, že kdyby se dostala na břeh, v popelnicích by našla dostatek jídla na největší žranici, jakou zažila. Přestože byla od mala u svého pána, hledání jídla v popelnicích pro ni nebylo cizí. Už se jí několikrát podařilo utéct ze zahrady v době, kdy byla doma sama bez pána. Téměř vždy se jí postaral o pravidelný přísun jídla a vody, takže hladem ani žízní netrpěla. Teprve když byla sama doma moc dlouho, převážil smutek a hlad nad poslušností. V takových případech pomáhalo opustit dům psími dvířky a na zahradě se prohrabat pod plotem. Tak se dostala na ulici, kde mohla využít darů, schovaných v popelnicích.
Protentokrát jí ale nebylo přáno dostat se ani k těm popelnicím. Gauč se zaseknul uprostřed rozbouřené řeky a ona musela sledovat spousty lidí, jak ochutnávají jedno jídlo za druhým a často ho nedojedené vyhazují do popelnic.
Řekli byste, že jí to brzy omrzí a přestane bavit. Ale když je někdo vytrvalý a taky trochu jednostranně zaměřený na jídlo, vydrží to třeba celý den. Nechybělo mnoho, a přesně tak by pokračoval i příběh Fany. Ale řeka, která jí do této situace dostala, jí zase vysvobodila. V době, když bylo slunce vysoko na obloze a slunce už nepříjemně hřálo, Fany zaslechla nedaleko od sebe nezvyklé šplouchání. Její první reakcí bylo strachy se skrčit, což neznamená, že je to srab, ale že má rozum. Díky tomu byla lépe připravená na náraz, který přišel o okamžik později a odhodil gauč a o několik stop dál po proudu.
Gauč se tak vyprostil z vodní pasti a mohl plout dál, vedle vyvráceného stromu, který ho osvobodil. Fany pochopila, že žádné nebezpečí už nehrozí a opět se posadila a pokračovala v pozorovaní toho nejzajímavějšího, co na této cestě viděla. Divoký proud ji ale rychle odnesl pryč. Na místo, odkud už lidi ani jejich jídlo neviděla. Snažila se čumákem natáhnout co nejvíc vzduchu, aby ještě naposled cítila tu příjemnou vůni, ale i ta rychle zeslábla a úplně zmizela.
Řeka postupně zpomalila a zklidnila svůj tok. Gauč se opět stal bezpečným místem a Fany mohla udělat několik kroků z jednoho konce na druhý a trochu se protáhnout. Už nebyla tak aktivní jako když byla malá a tam kde dřív nadšeně běhala, dnes už spíše pomalu chodila. Přesto jí pořádná procházka docela chyběla. Tak dlouho ještě na gauči nebyla.
Ráda by se proběhla po zahradě. A ani by to nemusela být zahrada její a jejího pána. Mohla by to být jakákoliv zahrada. I ten les, do kterého vplula, by stačil. Pach lidí a jejich jídla tu vystřídal pach stromů a spadaného listí. To už nebylo tak zajímavé a čmuchání jí nepřinášelo takové potěšení jako před chvílí. Na koukání tam toho taky moc nebylo, proto po pečlivém uvážení zvolila pohodlnější polohu a opět si lehla. Oči ale nezavřela a dál sledovala břeh řeky, kam měla zrovna výhled.
Nějakou dobu se nic nedělo. Les byl pořád stejný a řeka zase plynula pomalu. Tak pomalu, že by ani Fany nedělalo problém jít po břehu vedle řeky a byla by i rychlejší. Pak najednou zaslechla zvuk, který do lesa nepatřil. To bylo zajímavé, ale ne natolik, aby se kvůli tomu zvedala. Zvedla jen hlavu a rozhlížela se kolem sebe, zatímco dál pozorně naslouchala. A pak se to ozvalo znovu. Znělo to jako když praskne větev.
Fany byla potomek psů s loveckou historií, a přestože celý život strávila doma a velkou část z toho v leže na gauči, některé věci se prostě nezapomínají. Okamžitě byla na nohou, lehce prošedivělá srst se jí naježila a bez dalšího hnutí opět zkoumala les kolem sebe. Daleko před sebou, jen pár metrů od břehu řeky, ke kterému to měla právě docela blízko, stál strom a v jeho větvích se něco pohybovalo. Nedokázala rozeznat, co to bylo, ale byla si jistá, že ten zvuk přichází odtamtud. Opět zahlédla pohyb, a protože jí řeka i s gaučem pomalu nesla blíž, po chvíli dokázala rozeznat, co to je.
Sledovala ten strom dál, ale její postoj se změnil, už nebyl tak napjatý. Poznala, co si to prohlíží, částečně proto, že už byla dost blízko, aby dobře viděla a částečně také proto, že už ucítila známý pach.
Bylo to malé dítě. Naježená srst zmizela a místo toho pomalu vrtěla ocasem. Se zájmem si dál prohlížela scénu před sebou. Dítě mělo na sobě špinavé a otrhané šaty a bez bot šplhalo pořád výš po stromě. Fany viděla v životě docela dost dětí, ale žádné nebylo tak hubené jako tohle. I se svým špatným zrakem poznala, že je vyhublé, i jeho pach byl trochu zvláštní.
Fany ho dál sledovala, i když nerozuměla tomu šplhání po stromě. Už dříve viděla, že lidé dělají často podivné věci, které by psa ani nenapadly. Proč ale šplhat po stromě? Copak je tam nějaké jídlo? Další zapraskání slabé větve a Fany pochopila, že to dítě trhá na stromě jablka. Takže opravdu jídlo.
Jablka Fany znala a měla je ráda. Zvlášť, když je pán rozkrájel na kousky a vyndal z nich ty otravné pecky. Sledovala dál to hubené dítě, jak trhá jablka a myslela na to, že by si také jedno dala. Snažila se mu aspoň sdělit, že kus cesty proti proudu je na druhé straně řeky spousta lidí a mají tam tolik jídla, že ho ani nedokážou sníst. Dopadlo to ale stejně jako vždycky. Ať už se snažila lidem sdělit cokoliv, přišlo jim to jen jako štěkání.
Dítě se při prvním štěknutím trochu leklo a trhnulo sebou na stromě. Sedělo ale bezpečně na větvi a nevypadalo to nijak nebezpečně. Okamžik se rozhlíželo kolem sebe, odkud štěkot přichází. Když zahlédlo Fany na řece, udiveně si ji prohlíželo ale pak se usmálo a začalo mávat. Fany ještě několikrát zaštěkala a opět na řece zavládlo ticho. Přerušilo ho až to dítě na stromě, podle hlasu Fany poznala, že je to kluk.
Neznal ale žádná slova, jaké používal její pán, a tak netušila, co jí chce říct. Možná se s ní chtěl rozdělit o jablko, to by Fany uvítala. Zejména pokud by bylo nakrájené na kousky a zbavené semínek. Nějakou dobu na sebe mluvili, každý po svém, a protože si nerozuměli, nic z toho nebylo. Ani to jablko.
Fany ale kluka nespustila ani na okamžik z očí. Už zase jí to lákalo na břeh. Pryč z řeky a od gauče. Ten gauč ale bylo poslední spojení s jejím pánem a jediné místo, kde se cítila bezpečně. Všude, kam se zatím dostala, to bylo cizí a jen díky tomu, že měla svůj gauč, se cítila v bezpečí.
Lidská společnost by byla lepší než být sama uvězněná na řece, ale nedokázala sebrat odvahu, aby skočila vody a přeplavala řeku za tím klukem. Proto ho dál jen pozorovala svým smutným pohledem, který byl pro jednou opravdu smutný, protože pochopila, že se už neuvidí.
A opravdu, po chvíli řeka zatočila a výhled na lidské dítě zakryl hustý keř. Naposledy zaštěkala na rozloučenou a poslouchala, jestli jí kluk odpoví. Ozvalo se ještě jedno slabé zavolání a pak už nic. Smutně sklopila uši a zase si lehla na gauč. Kručení v břiše jí připomnělo, že je na čase večeře, ale gauč byl prázdný. Granule už byly dávno pryč.
Teď by opravdu smutná.
Okolí jako kdyby mělo stejnou náladu jako Fany. Obloha se zatáhla tmavými mraky a vypadala hrozivě. Řeka opět protékala liduprázdnou oblastí a každý, kdo by se ocitl na řece, by měl pocit, že je na světě sám. A co teprve Fany. Které chyběl její pán, zahrada a zrovna teď možná ze všeho nejvíc ty granule.
V podobné náladě uběhl zbytek dne a padla tma. Hvězdy ani Měsíc nebyly vidět, nikde poblíž nebylo žádné lidské obydlí, které by řeku osvítilo a Fany se ocitla v úplné tmě. Už toho na ní začínalo být moc a několikrát si tiše zakňučela.