Psí spřežení
Nový den nezačínal pro Fany nejlíp. Svým způsobem si uvědomovala výjimečnost své situace, ale nedokázala si to spojit s nepřítomností svého pána. A přitom právě ta ji už začínala opravdu trápit. Její vnitřní hodiny se už naléhavě ozývaly s tím, že doba, kterou strávila bez svého pána, je nepříjemně dlouhá. Kdyby byla ve svém domě, vylezla by ven malými dvířky na zahradu a tam by se vyhřívala na slunci. Trochu by se proběhla po trávě a vynadala ptákům, co jí sedají na trávník. A pokud by byl dobrý den, měla by příležitost vynadat i pošťákovi, ať se drží od jejich domu dál. Možná by jí stačila aspoň ta snídaně.
Smutně se rozhlédla po svém nynějším příbytku. Gauč byl dostatečně velký, aby na něm mohla pohodlně ležet, ale na protáhnutí unavených svalů už to nestačilo. Stěží se otočila, aby si mohla lehnout na druhý bok a od jednoho konce k druhému to byly možná tři kroky.
To ale nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo to prázdné místo na druhé straně gauče, kde byla zvyklá vídávat pytel s granulemi. Teď bylo to místo prázdné a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdy nějaké granule byly. Pečlivě očichala každý kousek gauče, jestli se někde na něco nezapomnělo a tlapky strčila do každého záhybu. Nic z toho jí ale nepřineslo žádný užitek. Granule byly prostě pryč.
Smutně zakňučela a položila čumák na natažené přední nohy. Být v přítomnosti nějakého člověka, jistě by tak získala nějaké jídlo. Na gauči, pohupujícím se ve vlnách, to ale nebylo k ničemu. Jen to vyjadřovalo její beznaděj. Měla sice hlad, ale nebylo to zatím nic kritického. Naposledy jedla před jedním dnem a už několikrát zažila situaci, kdy se její pán nevrátil včas a několik dní byla bez granulí. Nebylo to nic příjemného, ale dalo se to přežít.
Zvedla hlavu a několik minut vyhlížela pána, jestli se někde neobjeví. To, že měla hlad, by pro něho mělo být dostatečně jasné znamení, že se k ní má vrátit. Co na tom, že to tak nefungovalo. Nebyla její chyba, jestli to lidé nedokážou poznat.
Vyhlížet pána jí nevydrželo dlouho a opět si lehla. Stočila se do klubíčka, jako kdyby jí byla zima. Tahle poloha měla výhodu v tom, že vydržela ležet dlouhé hodiny bez toho, že by jí něco začalo bolet. Nebyla nejmladší a neustálé ležení, bez možnosti se protáhnout, jí nevyhovovalo.
Zrovna když ji pravidelné houpání gauče a šumění vody začínalo uspávat, zaslechla slabě jakési vzdálené zvuky. Zvedla hlavu a snažila se přijít na to, odkud přichází. S každým okamžikem byly hlasitější a její citlivé uši poznaly mnohem dříve, než by to dokázaly ty lidské, že je to štěkot psů. Zvuk stále sílil, ale nic neviděla, ani nedokázala rozeznat žádný pach. Viděla jen na jeden břeh řeky a dlouho ji nenapadlo podívat se na druhý. Štěkání se ozývalo už velmi silně, když se postavila na zadní nohy a předními se opřela o opěradlo gauče.
U břehu nervózně přešlapovalo dvanáct psů, přivázaných k nějakému vozíku. Počet Fany nic neříkal a ani nepotřebovala vědět, kolik těch psů je. Pro ni to byla cizí smečka, takže zdroj možných problémů, ale také potenciální zábavy. Už se naučila, že na řece je v bezpečí a není čeho se bát. Dál je sledovala a vesele mrskala ocasem. Psi stáli na místě a někteří byli očividně neklidní. Stavěli se na zadní a všemožně se kroutili, jak už chtěli někam vyběhnout. Fany poznala, že jde o psí spřežení a jednotliví psi nikam nemohou, dokud se nepohne celá smečka.
Několikrát se byla s pánem podívat na závody psích spřežení a věděla o co jde. Připadalo jí to zajímavé, ale nikdy jí nenapadlo, že by zrovna ona měla někoho tahat. Její pán měl auto, a to ho téměř vždy dovezlo všude, kde potřeboval. A rychleji, než kdyby ho táhli psi. Určitě rychleji, než by ho dokázala táhnout ona.
Na spřežení u řeky ale něco chybělo. No jistě – člověk, byli tam jen psi a nikde kolem nebyl nikdo jiný. Pátrala mezi stromy, až si všimla nějakého člověk, jak se opírá o nedaleký strom a podle pachu, který k ní donesl vítr, poznala důvod zastávky. Spřežení stálo a řeka odnášela Fany pryč. Zatím ještě na spřežení viděla, ale nic se tam nedělo. Štěkot psů byl slyšet dobře a neztrácel na intenzitě.
Ještě, než ji řeka odnesla mimo dohled, zahlédla, jak pán těch psů došel k vozíku. Stoupl si na něj, odvázal ho od stromu a psům dal jim povel, aby vyrazili. Smečka se zklidnila, všichni psi se rozběhli za vedoucím psem a táhli vozík s pánem. Pořád zrychlovali, až běželi rychleji než řeka. Dohnali Fany a ujížděli dál. Brzy viděla jen záda jejich pána a slyšela jen štěkot psů. Zněli teď jinak. Byli spokojení, že už jsou zase na cestě, ale také trochu unavení, že musí za sebou táhnout ten těžký vozík a pána. Brzy jí zmizeli z očí úplně. Zaslechla ještě občas osamělé štěknutí, ale jinak už o spřežení nevěděla.
Jaké to asi je být součástí podobné smečky? Fany nikdy nic podobného nezažila. Už od štěněte byla se svým pánem, a i když znala ze sousedství několik psů, ve smečce nikdy nežila. Mohla by to být legrace? Měl by spoustu psích kamarádů a nikdy by nebyla sama. Kdyby pán zmizel na dlouhou dobu, stále by jí zůstali členové smečky.
Možná i to tahání saní nebo vozíku by snesla. Hlavně když by nebyla sama.
Znovu zaslechla spřežení a nervózní psí štěkání. Psi byli neklidní, ale Fany nepoznala z čeho. Nastražila uši a poslouchala, aby jí nic neuniklo. To už připlula blíž a zase je viděla. Pán se tentokrát neopíral o strom, ale chodil mezi psy a něco u nich dělal. Občas se ozvalo zakňučení a Fany poprvé sklopila uši. Trochu se na gauči přikrčila, jen pro jistotu. Dělo se tam něco, co se jí nelíbilo. Pán těch psů dál procházel podél spřežení. Kontroloval postroje jednotlivých psů a tam kde byly volné, je utahoval.
Psi z toho byly nervózní a občas se některý po pánovi ohnal. Možná jen s úmyslem dát mu najevo, že popruh utáhl moc těsně, nebo že je nešetrně zatahal za chlupy. Pán si to ale niky nedal líbit a vždy dotyčného psa ztrestal několika ranami prutem. To byl důvod toho kňučení.
Pro Fany to bylo něco nového a vůbec se jí to nelíbilo. Od svého pána nic takového neznala. Když zlobila, jen na ni zavolal trochu víc nahlas a když něco provedla, možná ji vynadal, ale nikdy ji neuhodil. Neměla sice dokonalou paměť, ale tohle by si pomatovala. Její pán byl spíš člen malé smečky, než skutečný pán. Byl to kamarád, co jí dával víc pamlsků než rozkazů.
To však neplatilo pro toho člověka na břehu. Ten se ke svým psům choval způsobem, kterému Fany nerozuměla. Představa být členem spřežení jí už tak nelákala, jako před chvílí.
Opět dohnala stojící spřežení a zrovna, když ho míjela, ten člověk nastupoval na svůj vozík. Asi si všiml plovoucího gauče na řece a několik vteřin se na něj udiveně díval. Fany se těsně před tím stihla schovat, takže jí neviděl. Zůstala ležet na gauči, dokud neslyšela, že dal znovu povel a spřežení vyrazilo. Tentokrát o něco rychleji než poprvé, protože po chvíli už byli mimo dohled a nebyli ani slyšet. Fany dál ležela na gauči a myslela na svého pána, kde asi je.
Z myšlenek jí ale vytrhly teď už známé zvuky. Opět dohnala psí spřežení. Opatrně vyhlédla přes opěradlo a kousek před sebou zahlédla spřežení, jak zpomaluje a pohybuje se stejně rychle jako tekoucí řeka. Dál ho zvědavě sledovala, ale už bez takového zápalu, jako zpočátku. Spíš jako něco, na co by si měla dávat pozor.
A aby se její obavy potvrdily, člověk na vozíku vytáhnul bič a začal s ním práskat nad hřbety nebohých psů, aby zrychlili. Žádné další zakňučení nezaslechla, naopak viděla, jak psi zrychlili a spřežení opět zmizelo z dohledu. Fany je celou dobu sledovala, a přestože se sama zvuku biče bála, zdálo se jí, že psům ve spřežení to nevadí. Naopak přidali a poslušně vyrazili vpřed.
Nechápala to, ale věděla jistě, že už nechce být součástí žádného spřežení. Život ve smečce by byl fajn, ale ona už svoji smečku měla. Jen zrovna teď se alfa někam zatoulal.
Den se pomalu vlekl a znovu už spřežení nepotkala. Kdyby se jí někdo zeptal a rozuměl její odpovědi, zjistil by, že jí to tak vyhovuje. Už viděla dost a pro změnu byla ráda, že je sama. Viděla ptáky kroužit nad řekou a lovit v ní ryby. Ryby skákat z vody a chytat vážky, ale žádného dalšího psa ani člověka už nezahlédla. Mohla by vidět celé město lidí, ji zajímal jen jeden člověk na celém světě a tím byl její pán.
Na večer se k šumění vln přidal i jeden nepříjemný zvuk. Připomínal vrčení vyděšeného bernardýna. Fany ten zvuk znala, i když ho moc často neslýchala. Byl to zvuk jejího prázdného žaludku.
Slunce zapadlo a trochu se ochladilo. Za ohlušujícího řvaní cvrčků vyšel Měsíc a osvětlil řeku. Fany si ho rozmrzele prohlížela. Bez pána ji ani vytí na Měsíc nebavilo. Proto se jen přetočila na druhý bok, aby jí nesvítil do očí.