Dům na vodě
Hned po probuzení odhodlaně prohledala celý gauč, ve víře že granule budou na svém obvyklém místě a ona zažene ten hlad, který už začínal být neodbytný. Kručení v břiše se ozývalo častěji a občas ho doprovázely mírné křeče. Zatím jen slabé a spíš nepříjemné. Fany věděla, že se musí něčeho najíst. Ale čeho?
Pozorovat ryby, jak plavou kolem gauče, byla zábava a několikrát hrábla tlapou do vody. Spíš, aby se ujistila, že obraz je skutečný, než že by měla snahu něco opravdu chytit. Všechny ryby v ten okamžik zmizely a nějakou dobu trvalo, než se zase vrátily a bezstarostně doprovázely Fany na její cestě. Skočit do vody, ve snaze nějakou rybu chytit, ji ani nepřišlo na mysl. Tím se vyčerpaly všechny možnosti, jak si pořídit něco k jídlu. Alespoň do doby, než se dostane na břeh.
Tam už by si vždycky něco našla. Zejména kdyby se dostala do blízkosti lidí. V okolí jejich domů a obchodů se vždycky dalo najít něco k jídlu, když se nehledělo na to, že se to válí na zemi. Ani by nebylo potřeba dívat se do popelnic. Kolikrát už dostala od pána vyhubováno za to, že snědla něco, co našla na zemi. Nikdy tomu ale nerozuměla, bylo to přece jídlo a nebyla její chyba, že ho lidé nechávají ležet na zemi.
Měla už takový hlad, že by snědla i tu vegetariánskou pizzu, kterou nedávno potkala na řece. Někoho by možná zarazilo, že si to po tolika dnech pomatuje, ale šlo přece o jídlo. Stejně tak by hodně lidí překvapilo, kdyby zjistili, že ačkoliv pizzu si Fany pomatuje dobře, o supech v jejích vzpomínkách není ani památky. Tak už to ale u psů chodí, pomatují si jen to důležité.
Pohodlně si na gauči sedla, aby viděla ve směru, jakým tekla řeka. Dívala se před sebe a do stran, aby ji neunikla žádná drobnost. Stejně tak byla připravená rychle reagovat v případě, že by nějaká ryba skočila na její gauč. Jestli k tomu dojde nebo ne, nebylo důležité. Hlavní bylo být připravená.
Dlouhou dobu se nic nedělo a kolem poledne už z toho pozorování řeky a břehů byla unavená a chtělo se jí spát. Pár set metrů před ní, tak daleko, že už neviděla moc ostře, se něco hýbalo. Věděla jen, že je to veliké. Ospalost byla pryč a opět plná nadšení sledovala řeku před sebou. Ta věc před ní také plavala na hladině, ale o něco pomaleji než její gauč, takže se k němu pomalu blížila. Neustále kroutila čumákem ve snaze zachytit nějaký pach, ale vítr ji foukal do zad, takže všechny pachy odnášel pryč.
Teprve po hodině vyhlížení a čichání, něco ucítila a poznala, co to před ní plave. Byl to dům. Plovoucí dům, a byl plný lidí. Ještě nikoho z těch lidí neviděla, ani neslyšela, ale její citlivý nos ji v tomto hledu nikdy nezradil. Jak připlouvala blíž, mohla si dům konečně prohlédnout. Na rozdíl od jejího gauče, dům na řeku patřil a bylo správně že plaval. I když to možná nebyl úplně úmysl.
Dům se pohyboval blízko u břehu a občas do něčeho narazil, nebo najel částečně na mělčinu. Řeka se pak opřela do jiné části domu, ten se otočil a když se uvolnil, pokračoval dál. Díky tomu byl jeho pohyb o něco pomalejší než pohyb gauče.
Jak se dům pomalu otáčel, mohla si ho prohlédnout celý. Na jedné straně byla malá terasa, zakrytá střechou a obehnaná zábradlím. Celou dobu byla prázdná, ale během poslední otočky se před Fany schovala a když se zase objevila, bylo na ní několik dětí. Počítat neuměla, ale poznala, že je jich stejně, jako má ona nohou.
Čtyři děti, ve věku od šesti do dvanácti let, si hrály na malé terase a moc nevnímaly svět kolem sebe. Proto jim chvíli trvalo, než Fany zaregistrovaly. Jako první si jí všiml ten nejmenší. Zastavil se uprostřed pohybu a rukou ukazoval na gauč kousek od jejich domu. Ostatní ještě několik okamžiků pokračovali ve hře, než pochopili, kam ten nejmenší ukazuje. Najednou ale všeho nechali, nalepili se na zábradlí a napínali krky, aby co nejlépe viděli gauč a na něm Fany.
Ta si stoupla, aby lépe viděla a vrtěla ocasem. Děti se jí líbily. Jak stála a vrtěla ocasem, špičku ocasu v pravidelných intervalech bouchala do opěradla gauče. Vydávala to zvuk, jako když někdo hraje na buben.
Děti si toho všimly a daly se do smíchu. Fany se ten zvuk líbil a kdyby mohla, hned by se k nim přidala. Svému pánovi byla stále věrná, ale sílící hlad a dlouhá samota se na ní začínaly podepisovat. Potřebovala jídlo a společnost.
Dům plaval dál a už se nezasekával o dno. Díky tomu gauč i dům plavaly po řece stejně rychle, jen několik metrů od sebe. Fany přešlapovala na gauči a zkoumala řeku, jak by se dostala k dětem do jejich domu. Z gauče k domu to bylo stále ještě několik metrů a Fany ještě nebyla ani tak hladová, ani zoufalá, aby skočila do vody a zkoušela to přeplavat. Místo toho přecházela po gauči a upírala smutný pohled na malé děti na terase.
Děti měly podobně smutný pohled a bylo štěstí, že žádné z nich nenapadlo skočit do řeky a plavat za ní. Fany měla ráda děti, ale nebyla zvyklá je vídat o samotě. Vždy když se setkala s podobnou skupinkou, vždy u toho byli rodiče. Copak tyhle děti neměly rodiče? Sama nikdy děti neměla, přesto ale nějakým způsobem vycítila, že by děti v domě plovoucím na řece neměly být samy. Pocity osamění vystřídal mateřský instinkt a cítila, že by měla děti chránit, aby nebyly osamělé. Možná by spolu dokázali sehnat nějaké jídlo. Třeba mají nějaké granule.
Fany jim toho chtěla tolik sdělit, ale už věděla, že ať bude štěkat sebevíc, stejně jí nebudou rozumět. I děti na ní něco volaly, ale nedokázala v tom volání rozeznat žádná známá slova. Proto na sebe jen zírali a volali. Občas se gauč k domu přiblížil, občas se vzdálil, nikdy ale nebyl dost blízko, aby Fany mohla skočit na terasu k dětem.
Děti směrem ke gauči několikrát hodily záchranný kruh přivázaný k lanu. Možná si myslely, že do něho Fany skočí a nechá se odtáhnout k nim. Neměly dost síly, aby kruh doletěl dost blízko, ani s přesností to nebylo úplně nejlepší. Výsledkem bylo pouze to, že po několika pokusech, kdy to všichni vyzkoušeli, stály na terase čtyři zadýchané děti. A na gauči docela mokrá Fany, jak na ni cákala voda ze všeho toho házení. Kdyby se jí někdo zeptal, řekla by mu, že se jí to moc nelíbí, ale nikdo se jí neptal a děti vypadaly, že si házení záchranného kruhu užívají. Fany stále doufala, že se z tohoto setkání vyklube nějaké jídlo, nebo možná i přístřeší, proto snášela to nepohodlí. Jak marné pokusy pokračovaly, došla ji trpělivost a několikrát na děti zaštěkala, že už jí to stačilo, ať s tím přestanou. K jejímu překvapení toho nechaly.
Gauč a dům takto pluli vedle sebe, než se řeka zase rozšířila a už nebyla tak hluboká. Dům s dětmi zase narážel do dna a trochu zpomaloval. Ne moc, ale stačilo to, aby se vzdálenost od gauče začala zvětšovat. Děti to zpozorovaly dřív než Fany a začaly na ní zase volat, ale ničemu z toho nerozuměla. Když si uvědomila, co se děje, začala štěkat, ale nepomáhalo to. Pořád se od sebe vzdalovali.
Děti náhle přestaly volat na Fany a začaly se chovat jinak. Fany zpozorněla, jestli jim nehrozí nějaké nebezpečí. Přestala vrtět ocasem, srst se jí naježila a pozorně sledovala co, se děje. A pak zaslechla další hlas, který do té doby nebyl slyšet. Přicházel zevnitř domu, a i když Fany netušila, komu patří, zdálo se, že děti ho znají a nebojí se ho. Proto se i Fany uklidnila. Dům ale nespustila z očí.
Děti ještě sledovaly Fany i s jejím gaučem, ale jedno po druhém se otáčely zády a odcházely dovnitř domu. Když se otevřely dveře do domu, Fany neviděla dovnitř, ale po chvíli k ní vítr donesl pach nepochybně přicházející z toho domu. Přistihla se, jak začíná slintat. Cítila vůni dušeného masa. Vůni, která jí tak moc připomněla pána, až měla pocit, že se jí vrátil a je v tom domě. Bylo to jeho oblíbené jídlo a vařil ho často, proto ho tak dobře znala.
Fany zase začala štěkat a přidala na hlasitosti, protože venku už nikdo nebyl. Co kdyby tam byl její pán a vařil jí oběd? Nic se nedělo, a tak pokračovala ve štěkání. Měla s tím dobrou zkušenost, proto nepřestávala. Jako každý pes byla pevně přesvědčená, že když se štěká dostatečně dlouho, vždycky někdo přijde.
A opravdu, po chvíli se znovu dveře domu otevřely. Fany vyhlížela, jestli to je její pán, ale na terasu se vrátila holka s dlouhými vlasy, největší z těch dětí. Nebyl to její pán, Fany i tak přestala štěkat a čekala, co se bude dít. Holka na ní něco volala, ale nebylo jí rozumět. Kromě toho Fany zajímalo víc to, co držela v ruce. Vonělo to tak dobře, že i s plným žaludkem by to pro Fany bylo téměř k nevydržení.
Holka přestala mluvit a jen se dívala na Fany. Ta netušila, co se děje a krátce na ní zaštěkala, ať něco dělá. Holka to pochopila. Napřáhla se, zamířila a pomalým pohybem hodila to, co měla v ruce, směrem k Fany. Seběhlo se to tak rychle, že ji až překvapilo, když jí k nohám něco přistálo a zastavilo se o opěradlo gauče. Fany to rychle přikryla tlapami, aby to náhodou nespadlo do řeky. Vonělo to úžasně, možná párek?
Na další úvahy nebyl čas, teď rozkazoval žaludek. Lehla si k tlustému párku, mnohem tlustějšímu, než jí kupoval její pán, a rychle ho spořádala. Vůbec si ho nevychutnávala, prostě ho zhltla. Byl to ten nejlepší párek, jaký kdy měla. O tomhle si bude muset s pánem promluvit. Během několika sekund bylo po všem a párek byl bezpečně uložený v jejím břiše. Opět se postavila a podívala se na holku, která stála na terase opřená o zábradlí a vesele jí mávala. Třeba bude mít ještě jeden.
Neměla, naopak se ohlédla směrem k domu, naposledy Fany zamávala a vrátila se dovnitř.
Fany opět osaměla, ale aspoň už neměla takový hlad. Pohodlně si lehla a sledovala dům na vodě, jak se jí vzdaloval a pomalu se otáčel v proudu řeky. Vydržela ho sledovat celou dobu, dokud jí nezmizel z dohledu. Děti se už na terasu nevrátily.
Stejně už od sebe byli moc daleko na to, aby jí někdo dokázal hodit něco k jídlu. Fany už začínala chybět lidská přítomnost a tohle setkání se jí líbilo. A navíc dostala jídlo. Ještě několikrát olízala gauč na místech, kde byl ten párek, jen aby si připomněla tu chuť.
Než skončil den, potkala už jen několik ptáků, kteří zkoušeli použít její gauč jako odpočívadlo. To se nesetkalo z její strany s takovým nadšením, jak možná čekali. Nikdo přece nechce mít gauč pokaděný od ptáků. Fuj.
Večer chvíli pršelo, ale byl teplý den a Fany ještě stále cítila tu vůni párku, takže ani to jí nemohlo zkazit náladu. Pohodlně se natáhla a spokojeně usnula. Jen kdyby se ten její pán už konečně vrátil.