Rybáři
Párek z předešlého dne byl dobrý, ale ráno byl téměř stejně zapomenutý, jako ten předešlý den. Někde vzadu v hlavě byla příjemná vzpomínka na hodnou holku a teplý párek, který jí hodila, ale žaludku to bylo jedno. Žaludek má tu nepříjemnou vlastnost, že žije jen přítomností a minulost ani budoucnost moc nehrají roli. Byl tu nový den, a i když neměla takový hlad, jako včera, pocit prázdného žaludku byl neodbytný a hlavně nepříjemný. Pro Fany, která téměř neznala, co je hlad, to byla nová zkušenost. Nebylo ale o co stát a klidně by to s nějakým člověkem vyměnila za pytel granulí. Třeba i kočičích.
Kdyby se jí zeptal nějaký pes, asi by se nepřiznala, ale nějakou dobu měla doma k jídlu jen kočičí granule. A přežila to. Vlastně jí docela chutnaly. Došlo k tomu jednou v zimě, když pán spěchal s nákupem a moc se nedíval, co koupil. Až doma, když vykládal nákup, si všiml svého omylu. Hned se Fany přiznal a vysvětloval jí něco svou řečí, která neobsahovala žádná známá slova, ale Fany to pochopila z obrázku. Tam kde měl být na obrázku veselý a spokojený pes, se na ni šklebila namyšlená kočka.
Fany si nikdy moc nedělala starosti s tím, co jí. Teda dokud bylo co. Proto se bez váhání vrhla na granule v misce a neskončila, dokud nebyla miska prázdná. Chutnaly sice jinak, ale nebylo to tak špatné, jak by se mohlo zdát podle toho obrázku.
Velkou výhodou kočičích granulí bylo, že jich Fany dostávala mnohem víc. Možná jako náhradu za to, že jsou horší, možná aby byly dříve pryč. Bobky, které pak dělala, byly trochu jiné a určitě jinak smrděly, ale proč by si tím měla dělat hlavu?
Stačí, když je zkoumají lidé. A řeší, jakou mají barvu a jak jsou tvrdé. A co je nejhorší, sbírají si je do pytlíku. Fuj. Lidi jsou někdy vážně divný.
Ale zpět k jídlu. Vlastně jeho nedostatku. Fany nemohla nic jiného dělat, než skočit do vody a doplavat ke břehu nebo ve vodě lovit ryby. Nechtělo se jí ani jedno. Takže zase zbylo jen lehnout si pohodlně na gauč a nechat se unášet řekou a kolébat vlnami. Však ono se to nějak vyřeší.
Kombinace houpání a hladu způsobila, že usnula. Když se zase probudila, slunce už stálo vysoko na obloze a slušně hřálo. Rozespale se rozhlédla kolem, jen aby zjistila, že se nic nezměnilo. Řeka byla zase o něco rychlejší a gauč víc poskakoval na vlnách. Nebylo to nic, čeho by se musela bát, jen to polehávání už nebylo tak příjemné. Sedla si a sledovala řeku a její okolí.
Rozeznávala kolem sebe ve vodě ryby, jak plavou proti proudu. Pěkné šťavnaté rybičky. Odolala pokušení skočit za nimi a místo toho se soustředila na břeh, který byl zrovna prázdný. Plula takto dál, když před sebou na břehu zahlédla něco, co tam nepatřilo. Nejprve si všimla auta, zaparkovaného blízko u řeky. Věděla, že kde jsou auta, jsou i lidé. Konečně zahlédla tři muže, jak sedí kousek od vody a nic nedělají. Jen tam seděli, nic neříkali ani se nehýbali. Jako kdyby spali.
Fany vzrušeně zavrtěla ocasem. Kde jsou lidé, je i jídlo. A tam, kde jsou lidé a jídlo, by z toho mohlo něco kápnout i pro ni. Mohla by se zase jednou pořádně najíst a možná i konečně dostat z té vody. Nadšeně sledovala lidi u řeky a čekala, až si jí všimnou. Oni místo toho ale stále nehnutě seděli a nevšímali si jí. Skoro jako kdyby opravdu spali. Co teď?
Fany udělala to jediné, co jako pes mohla dělat. Několikrát na ně zaštěkala, aby na sebe upozornila. Její hluboký štěkot se nesl nad řekou a zdálo se, že musí být slyšet hodně daleko. Na druhém břehu řeky se zvedlo několik ptáků k obloze, jak se vylekali. Ti lidé ale nic. Zaštěkala ještě jednou. Teď se něco začalo dít.
Jeden po druhém zvedali hlavy, pomalu, jako kdyby se budili ze zimního spánku. Docela rychle se vzpamatovali a už si ukazovali jejím směrem. Fany byla spokojená, že už o ni vědí, tak si sedla a pozorovala, co se bude dít.
Ti tři lidé byli rybáři a měli několik prutů nahozených v řece. Když zahlédli Fany, pochopili, že ji musí dostat z řeky ven. A jako rybáři to mohli udělat jen jedním způsobem. Zvedli ze země nepoužívané pruty a začali nahazovat háčky směrem ke gauči, aby ho zachytili. Nechtěli ublížit tomu vyděšenému psovi, který na ně zoufale štěkal, proto nahazovali velmi opatrně. Proto se jim několik prvních pokusů nepovedlo a když konečně jeden z rybářů úspěšně nahodil háček s olůvkem přesně na gauč a opatrně ho zasekl, byl už gauč několik metrů za nimi po proudu. Rybář tedy musel překonávat proud řeky a aby nepřetrhnul vlasec, postupoval velmi opatrně.
Fany to všechno pozorně sledovala, hodně věcí ale nechápala. Když se začala pomalu přibližovat k jednomu z těch lidí, pochopila, že ji táhne k sobě, jako kdyby měl gauč na vodítku. Sledovala celé dění s velkým nadšením, protože po dlouhé době zase potkala lidi a zdálo se, že by mohla dostat i nějaké jídlo. Jen kdyby to netrvalo tak dlouho.
Člověk, který ji přitahoval, stál zapřený u břehu a neustále ji sledoval. Jeho dva společníci mu zpočátku pomáhali, ale pak najednou odešli kousek stranou a Fany viděla, že také něco tahají ven z řeky. Šlo jim to o dost lépe, než její gauč a během chvíle vytáhli na břeh velikou rybu. Fany se v rybách nevyznala, ale tahle byla větší než ona. Asi proto na ni byli potřeba oba. Její vlastní záchrana probíhala moc pomalu, tak sledovala, jak muži tahají rybu z vody. Byla nadšená, že bude zase v přítomnosti lidí, ale na tom, co se děje s tou rybou, se jí něco nezdálo.
Muži ji konečně vytáhli na břeh. Plácala sebou a skákala vysoko do vzduchu. Fany tomu stále nerozuměla, ale nějak vytušila, že ryba patří do vody a neměla by být venku na břehu. Tak proč to dělají? Trhla sebou, když ten větší z mužů uhodil rybu kusem dřeva po hlavě, ale pořád je sledovala.
A pak, když ten druhý nožem propíchl rybu, až se vyvalila krev, pochopila, co se stalo. Dolehl k ní pach rybí krve a začala se bát. Co když to samé udělají i jí?
Přikrčila se na gauči, ale víc toho nemohla dělat. Pozorovala toho muže, který jí tahal ven z vody a viděla v jeho tváři stejný výraz, jako měli ti dva, když tahali z řeky teď už mrtvou rybu. Vůbec se jí ten výraz nelíbil a netušila, že muž se tak tváří, protože přeprat sílu řeky ho stálo velké úsilí. Pro ni to byl zlověstný úšklebek.
Ti dva zatím uložili mrtvou rybu do nějaké krabice a vrátili se k muži, který ji přitahoval k sobě. A opět Fany vyděšeně sledovala, že se tváří stejně, jako když tahali z vody před chvíli velkou rybu. Opět o kousek couvla, ale už byla namáčknutá na opěradlo, jak nejvíc to šlo. A stále se blížila k těm lidem.
Přestala sledovat ty lidi a místo toho se dívala do divoké vody. Řeka tu tekla rychle a měla by problém se udržet na hladině. Ona ale byla tak vystrašená, že by nedokázala skočit do řeky, ani kdyby se nebála vody. Dál jen sledovala, jak se blíží ke břehu. Opravdu se bála a začala tiše kňučet.
Všimli si toho i rybáři, ale jak to už u lidí chodí, špatně to pochopili. Mysleli si, že se Fany bojí na řece a chce se dostat na břeh. Proto zesílili své úsilí dostat jí z vody. Prut už drželi dva, aby se jim nevysmekl z ruky, a třetí opatrně vstoupil do vody a natahoval ruce ke gauči, aby ho zachytil hned, jak bude na dosah. Nedokázali odhadnout, jak dlouho ještě vydrží vlasec a jak dlouho háček, zaseknutý do měkkého materiálu gauče.
A stejně jako oni špatně pochopili Fany jednání, i ona si špatně vyložila jejich nervozitu a považovala to za projev nepřátelství. Vždyť přece před chvílí viděla, co se stalo té rybě. Když je někdo zlý na ryby, proč by měl být hodný na psy? Byla tak vystrašená, že na ně začala štěkat, ať ji nechají být. Radši bude o hladu a sama dál plavat po řece. Už zbývala vzdálenost jen několika kroků a muž v řece dosáhne na gauč.
Začalo to jako téměř neslyšitelný zvuk, ale Fany ho zaslechla a přestala štěkat. Na protější straně gauče se začala trhat látka v místě, kde se zasekl háček. Muži na břehu to nemohli vidět a tahali dál. V okamžiku, když si toho všimli, bylo už pozdě. Než Fany stačila znovu štěknout, s hlasitým zvukem se utrhl veliký kus látky a bylo po všem.
Uvolněný gauč nadskočil a znovu se ho chopil silný proud. Fany zapřená o opěradlo naštěstí zůstala na něm. Dva muži držící prut ale takové štěstí neměli. Tahali tak silně, že když se gauč uvolnil, okamžitě spadli pozadu na zem a chvíli se tam váleli, neschopní se zvednout. Gauč opět unášený řekou se rychle vzdaloval od rybářů a Fany se uvědomila, že vyvázla. Slyšela, jak muži něco volají, ale byla už daleko a stejně nepoznala, jestli volají na ni, nebo na sebe. Nikdy ji nenapadlo, jak je možné, že jediný člověk, kterému alespoň občas rozumí, co říká, je její pán. Brala to jako samozřejmost a součást toho, co z něho dělalo jejího pána.
Celá ta záležitost s rybáři se seběhla rychle a stejně tak rychle zase skončila. Fany stále plavala na gauči po řece a stále měla hlad. Změnilo se jen to, že na chvíli ji hlad přestal trápit a vlastně ji přestávala chybět i lidská přítomnost. A nejdůležitější bylo, že neskončila jako ta ryba.
O poznání hůř dopadl její gauč. Vytržený kus látky odkrýval velikou část druhého opěradla. Fany si to místo prohlédla a očuchala, ale nic zajímavého nezjistila. Žádné nové jídlo tam nenašla a na ležení na gauči to nemělo vliv, takže jí to přestalo zajímat. Možná by to zajímalo jejího pána, ale když to nebyla její vina, nebylo se o čem bavit.
Nic tak dramatického, s výjimkou toho že jí dům odnesla voda, se jí ještě na gauči nestalo a musela se z toho vzpamatovat. Proto se uprostřed gauče stočila a udělala si pohodlí. Potřebovala si odpočinout.