Prudký vítr unášel malé letadlo vysoko nad mořem, jako kdyby to byla papírová hračka. Bylo deset minut po půlnoci a úplnou tmu chvílemi prozářil blesk. Hřmění hromu ale vždy zaniklo v ostrém svistu větru, který se opíral do letadla, jako kdyby ho chtěl rozlámat na kusy. A každou chvíli se zdálo, že se mu to povede. Celou tu scénu z letadla pozoroval jen pilot, nikdo jiný už na palubě nebyl.   “Mayday, mayday” opakoval pilot do vysílačky a snažil se v praskání statické elektřiny, a poruch způsobených bouří, zaslechnout jakoukoliv známku odpovědi. Křečovitě se držel řízení a snažil se udržet letadlo ve správném směru, ale vzhledem k počasí a síle větru bylo…

Kdo ví kde   Sakra, to musela být pařba. Hlava mě bolela jako střep, připadal jsem si celej polámanej a měl jsem hroznou žízeň. Prostě typické příznaky probuzení po divoké party a o dost divočejší afterparty. I když to vypadalo na hodně špatný den, chtěl jsem pro začátek zjistit, kde jsem se to ocitnul.   Pokusím se rozlepit oči a podívat se, kde to jsem. Jedno oko otevřené … mlha. Druhé oko otevřené … pořád mlha. Cože?   To bylo divné, normálně se mlha rozplyne chvíli potom, co se mi podaří otevřít obě oči. Tentokrát mě jen začala ještě víc bolet hlava. Bylo mi lépe, když jsem měl oči zavřené…

Řídící středisko Galileo Na druhém konci planety, v pozemním řídícím středisku navigačního systému Galileo, ve městě Oberpfaffenhofen, začínala ranní směna. Malé městečko bylo vzdálené asi dvacet kilometrů od Mnichova a pro Evropskou Vesmírnou Agenturu a těch téměř 1500 stálých obyvatel bylo poměrně důležité. Ale jinak ho skoro nikdo neznal. Bylo šest hodin ráno a řídící středisko, obyčejně překypující aktivitou, bylo téměř prázdné. U stolu, na kterém stálo několik desítek počítačových monitorů, seděl jen Patrik, senior technik údržby. Celé osazenstvo řídícího střediska bylo až do oběda na důležitém bezpečnostním školení v nedalekém Mnichově. Patrik byl jediný, kdo toto školení už absolvoval a na několik hodin měl všechno na starosti.   Nejednalo se o…

Kdesi na moři   Neklidným mořem proplouvala obří kontejnerová loď. Bičoval ji silný vítr a vysoké vlny narážely do tmavého trupu. Občas některá dosáhla až na úroveň paluby, tam ale čekaly jen řady kontejnerů, které byly k vlnám a nepřízni počasí poměrně netečné. Počasí se rychle zhoršovalo a vlny byly stále větší. I přes špatné podmínky si ale loď razila cestu dál, neomylně řízená přesným navigačním systémem. Díky své velikosti a dobré konstrukci mohla proplouvat i silnou bouří a jediné, co ji mohlo donutit uhnout z kurzu, bylo tornádo nebo po zuby ozbrojená ponorka. Hladká plavba to ale rozhodně nebyla. Nicméně kontejnery byly dostatečně připevněné a jen posádce by mohla ta trocha…

Centrála Galileo, Německo   Patrik v řídícím středisku už dokončil sběr dat z pozemní stanice. Zadal všechny dostupné údaje do složitého algoritmu a netrpělivě čekal na výsledek. Program vyrobil Patrik před rokem, během několika dlouhých nočních směn, když zrovna nebylo nic zajímavého na práci. Program dokázal ze vstupních dat analyzovat chování každého satelitu a odhalit jakékoliv odchylky od správného stavu a chování. Po dvaceti vteřinách počítač zobrazil výsledky a Patrikovi přejel mráz po zádech. Něco bylo hodně špatně. Výsledek potvrzoval původní chybu – satelit opravdu vysílal špatný čas, navzdory tomu, že hodiny byly funkční a přesně nastavené. A co bylo ještě horší, rozdíl se neustále měnil.   Teď už nemá…

Někde v Tichém oceánu   Řídící systém lodi Green Dawn přijal datový balík s aktualizací kurzu. Počítač rozbalil přijatá data, ověřil digitální podpisy, jestli se jedná o oprávněné instrukce a pokračoval v práci. Z přijatých dat vytvořil sekvenci příkazů pro ovládání motorů a kormidla a spustil nový plán. Každý překonaný metr konzultoval s hodnotami z navigačního systému. Lidský kapitán by se pozastavil nad tím, že když jede posledních několik dní na východ, neměla by mu navigace tvrdit, že se pohybuje na severozápad. Počítač ale pracuje jinak. Nesrovnalost mezi očekávaným a zjištěným kurzem zapsal do deníku. Pak provedl kontrolu přijímačů navigačního systému Galileo, a protože nenašel žádnou chybu, začal upravovat nastavení otáček lodních šroubů a polohy kormidla tak,…

O kus jinde v Tichém oceánu a osm hodin později   Bouře už stihla nabrat na síle a aktuálně byla klasifikována jako hurikán kategorie 3, tedy s rychlostí větru kolem 200 km/h. Vlny na moři dosahovaly výšky 10 metrů a s každým okamžikem byly větší. Pro loď velikosti Green Dawn by za normálních okolností takovéto vlny nepředstavovaly velký problém. Dokonce i hurikánem kategorie 3 by loď dokázala bez většího poškození proplout. Přesto se to považuje za příliš velké riziko a řídící systém i operátoři by se tomu, pokud možno, snažili vyhnout.   Problém ale byl v tom, že toto nebyly normální okolnosti. Řídící systém neměl žádnou informaci o tom, že pluje do…

Řídící středisko systému Galileo, Londýn U řečnického pultu stál Samuel Wing, tiskový mluvčí systému Galileo a připravoval si prohlášení pro novináře. Na své pozici byl teprve půl roku a vždy měl na starosti jen krátké rozhovory s novináři, nebo příspěvky na sociálních sítích. Nikdy ale nemusel informovat celý svět o tak obřím selhání, k jakému došlo v několika předchozích hodinách. Byl nervózní, potily se mu ruce a lehce třásla kolena. To ale za řečnickým pultem nebylo vidět a jeho hlas nedával tušit nic o skutečné nervozitě svého majitele.   “Dobrý den, přejdeme rovnou k věci. Jak jistě víte, stal se dneska na přelomu dne systém Galileo terčem kybernetického útoku zatím neznámé skupiny hackerů. Kdo…

Někde v Tichém Oceánu   Když jsem si konečně vzpomněl na události posledních dní a hodin, začalo dávat smysl, že jsem v letadle. Abych byl přesný, ve zbytcích letadla. Podle stavu interiéru to na první pohled nebylo moc poznat, nic nebylo rozbité ani nic nechybělo. Tedy až na přední sklo. Nebýt těch několika posledních střepů po okrajích, skoro bych získal pocit, že jsem letěl kabrioletem. Další indicií byl nepřirozený náklon letadla. To bylo nakloněné nosem k zemi v úhlu asi třiceti stupňů.   To vypadá na další moje povedené přistání. Mlha v mojí hlavě se už rozpustila a já si pomatoval vše až do doby, kdy letadlo strhnul hurikán. Pak ještě několik záblesků z šíleného letu…

Někde v Tichém oceánu v rozbitém letadle   Vzbudil jsem se v podivné poloze na palubě letadla a vzhledem k okolnostem jsem musel uznat, že jsem se docela dobře vyspal. Jen ta kocovina byla hrozná. Asi se k tomu podepsala i celková dehydratace, kterou láhev whiskey moc nezlepšila. Hlava mě bolela snad ještě víc než polámaná žebra. Každý pohyb hlavou způsoboval malou explozi bolesti někde uvnitř mojí lebky. Bolely mě dokonce i drobné pohyby očí. Napadlo mě, že se na mě začíná projevovat nedostatek tekutin. Bylo na čase, abych sehnal nějakou vodu. To byla jediná pozitivní věc na mé situaci – pokud jsem dobře slyšel, tak pořád pršelo.   Stačí jen vylézt ven na déšť,…